Kulturně-Vzdělávací Projekty

Pseudonym – Saško Lirnyk,
profese – pohádkář

By Duben 26, 2018 No Comments

Pohádky v dnešním přetechnizovaném životě jsou zajímavým fenoménem, ať jde o pohádky lidové a jejich parafráze nebo díla vysloveně nová a autorská. Tento problém je aktuální i v Česku, zvláště v souvislosti s pohádkami filmovými. Za této situace jsme byli zvědavi, jak se v Praze představí současný ukrajinský pohádkář.

Zajímavé je, že heslo „kazkar“ (pohádkář) najdeme opravdu jen na ukrajinské wikipedii, plurálová verze pak je dostupná v devíti variantách, v české však nikoli. Ukrajinec Oleksandr Vlasjuk, používající uměleckého jména Saško Lirnyk, je pohádkářem ve dvojím smyslu: pohádky píše, a ještě častěji je posluchačům vypráví. Zatím vydal dvě knížky svých pohádek a disk, kde jich lze vyslechnout ještě daleko více. Pohádkářství se Lirnykovi stalo nejspíše doživotní profesí a zasvěcuje do ní i mladší adepty.

Podle vzhledu bych v onom pětapadesátníkovi právě pohádkáře nehledal, ale zdání jako v mnoha jiných případech klame. Když Saško zahájí svou produkci, jdou pochybnosti stranou. Vypráví s chutí, spontánně a vůbec se přitom nemusí doslovně držet tiskem vydané verze svých textů. Děj zjevně podává vždy trochu obměněnými slovy, jeho podstatu však nemění. Do spontánně vyprávěného děje umí také zapojit, byť spíše jako jeho pasivní spolutvůrce, malé i dospělé diváky-posluchače. Pokud si vás vybere, sotva si troufnete odmítnout.

V Praze byl Saško Lirnyk už před dvěma lety o vánočním čase. Tentokrát si jej přišly poslechnout díky organizaci Ukrajinsko Evropská perspektiva do domu U kamenného zvonu asi čtyři desítky zájemců. Převažovaly zdejší ukrajinské maminky s ratolestmi, v omezenějším počtu bylo ale přítomno i několik pánů včetně pana ukrajinského velvyslance. Lyru (v ukrajinském pojetí je to jiný nástroj než v jeho klasické podobě) jsme bohužel neviděli, ani neslyšeli. Až dodatečně jsem si na FB stránce přečetl, že ji autorovi nedávno ukradli.

Pokud jde o nejnovější vystoupení, vyslechli jsme pět pohádek. Jen jedna byla tradiční (Pan Kockyj alias Pán z Kocourova), další čtyři vybral Lirnyk z těch vlastních. Často zpracovává v Ukrajině tak populární a ničím nenahraditelný kozácký motiv, jindy však byl hrdinou kupec Pavelko či švec. Barvitý děj je vždy podmalován tradiční lidovou fantastikou, která před necelými dvěma sty lety tak ovlivnila začínajícího Hoholja/Gogola.

Autor nás ale seznámil také se dvěma svými kratšími texty, věnovanými ukrajinské současnosti. Ty četl bez improvizování a nemohl doufat, že mu zazní v odpověď smích. Jednalo se totiž o místo nedaleko fronty, u Mariupolu, nebo zase o osud uprchlíků z Donbasu, kteří se usadili ve vesnici na střední Ukrajině a sžili se s tamními lidmi. Tedy žádná pohádka, ale horká současnost s autorovými komentáři a závěry, ostrými jak břitva. Bylo určitě dobře, že jsme mohli vyslechnout i autorovy nepohádky.

Saško pověděl ve chvílích mezi vyprávěním svých textů i něco o své profesi. Když měl s kytarou vystoupit někdy kolem roku 1990 pro ukrajinské posluchače v Moskvě (sám tehdy žil až v Murmansku), lekl se a dal přednost svému živému vyprávění. To mělo úspěch, a tak už půl života prožil s pohádkami. Občas mu prý volají, když je na frontové linii klidnější chvíle, ukrajinští vojáci a prosí o nějaké vyprávění.

Když tohle člověk vyslechne, pochopí, že české prostředí takového pohádkáře nemá a nepotřebuje. Ba co víc, čeští posluchači, rozmazlení a ukolébaní klídkem své středoevropské kotliny, podobný kulturní fenomén, reprezentující dnes Ukrajinu, prostě nepochopí. Mají své, úplně jiné televizní pohádky, které je celoročně doprovázejí a uspávají. Za takové situace je opravdu lehké šťastně zavírat oči před tím, co se děje kus dál na východ. Taková jedna velká česká pohádka, jenom se neví, zda se šťastným koncem…

 

Text: My a Ukrajina