Aktuálně

Zbavme se stereotypů ve vzájemných vztazích

By Květen 15, 2017 No Comments

960E647E-5A3A-4DF4-B1E9-9C2BDDB1E692_w1023_r1_sRozhovor s Jevhenem Perebyinisem, bohemistou a novým Mimořádným a zplnomocněným velvyslancem Ukrajiny v České republice.

Povězte nám, prosím, pro začátek něco o sobě.

Narodil jsem se v roce 1968, tak důležitém pro Československo i Česko, a to v západoukrajinském městě Ternopil, kde můj otec tehdy vedl mládežnické noviny Rovesnyk (Vrstevník) – vlastně je založil. Rodiče pocházeli z trochu východnější Vinnycké oblasti, kde otec pracoval v oblastních novinách jako zástupce redaktora. Dlouho jsem v Ternopilu nebydlel, snad dva roky. Otec se poté stěhoval za prací do Kyjeva, a tak já jsem od té doby Kyjevanem. S mojí ženou Olgou je to podobné. Pochází ze Lvova, ale poté žila také v Kyjevě. Její otec má také silný vztah k literatuře, ač je fyzikem. Umí zhruba deset různých jazyků, především japonštinu, a z japonské beletrie velmi mnoho překládal. Je nositelem vyznamenání Vycházejícího slunce, které se propůjčuje těm, kdo propagují japonskou literaturu.

Měli vaši rodiče nějaký vztah k Česku?

Ve větším rozsahu ne. Otec věnoval celý život ukrajinské literatuře jako redaktor i básník. Také se stal laureátem Ševčenkovské ceny v roce 2008. Počátkem roku 2000 měl autorský večer ve Slovanské knihovně. Ale manželčin otec měl vztah k Česku už dříve. Podepsal protest proti okupaci Československa v roce 1968, zrovna když se měla narodit má žena. Na dlouhá léta mu to znemožnilo výjezd do zahraničí i kariérní růst.

Jak jste se dostal k bohemistice?

Vlastně tak trošku náhodou. O jazyky jsem měl zájem, o angličtinu i o další, ale když došlo na otázku výběru některé kyjevské vysoké školy, zaujal mne obor, který poskytoval možnost studia literatury v ukrajinštině i češtině. Měl jsem možnost získat další znalosti v rodném jazyce a zároveň poznat blízkou, zajímavou a pro mne do té doby neznámou českou historii, českou kulturu a český jazyk. Zkusil jsem je začít studovat a od té doby mne vlastně Čechy a Československo stále provázejí životem v práci i v osobním životě. Většina událostí mého života je tak či onak svázána s touto zemí. Narodila se tu i má dcera, což je samozřejmě také důležitý moment. A vlastně i se ženou jsme se seznámili na kyjevské filologické fakultě na bohemistice. I v době, kdy jsem zrovna nepobýval v Praze, sledoval jsem a sleduji, co se tady u vás děje.

Do Prahy jste přijel jako diplomat už v roce 1994, ale byl jste tu už někdy dřív?

Tu možnost jsem neměl. Ale manželka tu byla vícekrát. První dva ročníky jsme studovali společně, ale já potom, v roce 1987, narukoval na dva roky tehdy ještě do sovětské armády, k pohraničním vojskům. Sloužil jsem dva roky na hraničním přechodu na sovětsko-polské hranici v Lvovské oblasti. Proto mne moje žena se dokončením university o dva roky předběhla. V době, kdy jsem sloužil v armádě, byla několikrát v Československu, na stáži v brněnské univerzitě, ale i tady v Praze. Já sám se v praxi poprvé setkal s Čechy až po příjezdu na velvyslanectví v Praze v roce 1994.

Takže manželka Vás předběhla?

Manželka mi tu byla průvodcem. Myslím, že umí česky lépe než já, protože měla více možností ještě v mládí pracovat se skupinami českých i slovenských turistů v různých sovětských cestovních kancelářích, např. v Inturistu a Sputniku. Hodně do hloubky studovala i českou literaturu, takže mi byla v moha věcech průvodcem po světě české kultury i českého jazyka.

Kterou českou knížku jste četl jako první?

Snažím se rozpomenout, to je zajímavá otázka. Pokud se nemýlím, byly to „Staré pověsti české“.  Četl jsem je v knize velkého formátu tištěné větším písmem. Pokud jde o badatelské zájmy, napsal jsem později diplomovou práci „Československo v životě a tvorbě Jevhena Malaňuka“. Když jsem ji psal, na počátku roku 1992, otevřely se zrovna utajené archivní fondy. V Kyjevě kdysi existoval takzvaný Archiv říjnové revoluce. Vypravili jsme se do něj s manželkou, když otevřeli tyto fondy včetně těch, které se týkaly někdejšího ukrajinského muzea v Praze. Našli jsme tam mnoho zajímavých materiálů a byl to pro nás opravdu velký objev. V diplomce jsem využil mnoho archivních materiálů týkajících se života diaspory obecně i básníka Malaňuka. Později jsem měl velmi zajímavé setkání s jeho synem Bohdanem. Prostě období ukrajinské emigrace mne vždy zajímalo.

Máte nějakého oblíbeného českého spisovatele?

Současnou českou literaturu znám hůř, ač bych se s potěšením seznámil hlouběji s jejími díly. Vím, že tu jsou zajímaví autoři. Dokonce bych mohl něco přeložit do ukrajinštiny, kdyby byl čas. Trochu jsem manželce pomohl s překladem eseje Václava Havla „Politika a svědomí“. Kniha Havlových esejů vyšla v Ukrajině na počátku tohoto roku. Pokud mám mluvit o českých autorech, je mi opravdu blízký právě Václav Havel. Setkal jsem se s ním několikrát na některých akcích v 90. letech i na počátku nového století. Jsem šťastný, že jsem měl aspoň možnost Václava Havla uvidět zblízka a během několika krátkých okamžiků s ním komunikovat. Myslím si, že Československu i České republice se velice poštěstilo mít takovou osobnost. Byla to postava světového významu. To byl můj dojem a má zkušenost. Česko i Slovensko vděčí za svůj současný úspěch v značné míře tomu, že na začátku formování post totalitární československé a české společnosti dostaly díky dřívějšímu disidentskému hnutí a signatářům Charty, především Havlovi, důležitou anti totalitární injekci. Ta myslím působí dodnes, nehledě na nejrůznější peripetie. Získaná imunita je myslím v české společnosti založena natrvalo.

Co na Vás udělalo největší dojem, když jste poprvé přijel do Prahy?

Tu dobu si pamatuji velice přesně. Neobyčejný dojem na mne udělaly některé věci patřící k běžnému životu. Bylo tu leccos, na co jsme z dob Sovětského svazu nebyli zvyklí. Řekněme takové drobnosti, jako že při vcházení nebo vycházení z výtahu se lidé zdraví. Že se zdraví dokonce i neznámí lidé, když se setkávají. Zrovna tak to, že městská doprava tu jezdila přesně podle jízdního řádu. To u nás nebylo. A mnoho a mnoho dalších drobností na mne udělalo neobyčejný dojem. Už tehdy, pět let poté, co Československo zamířila demokratickou cestou, bylo cítit, že základy, které vznikaly před mnoha a mnoha desetiletími, možná v době první republiky a možná i dříve, žijí hluboko v české společnosti. Demokratické tradice, úsilí o jasný řád, snaha o dodržování demokratických principů. Obecně bych řekl, že já a myslím, že většina Ukrajinců, si Česko i Československo vždycky spojovali s obrovským úsilím o svobodu, demokracii i s připraveností bránit demokratická práva. Věděli jsme, že takto bylo v r. 1968, když jste se vlastně jako první z komunistického bloku postavili na obranu demokratických hodnot a svobody. Vždy mne ohromovalo, že česká společnost nikdy nebyla netečná v okamžicích, kdo se někdo pokoušel narušit některé demokratické principy nebo narušit její práva.

Můžete být konkrétnější?

Pamatuji se, že to v devadesátých létech v České televizi ukazovali, jak se pokoušeli určit ředitele České televize nezákonným způsobem, a Václavák byl kvůli tomu zaplněný tisícovkami neb snad desítkami tisíc lidí. To dokazuje, že česká společnost je neobyčejně zdravá a připravená bránit a ochraňovat svá práva. Pro nás Ukrajince to bylo něco nového. V r. 1991 vyšli sice u nás lidé protestovat proti převratu v Moskvě, byla to určitě dost klíčová událost v životě Ukrajiny, ale abychom bránili svoje práva v takových drobnostech, jakými je výběr ředitele televize, k tomu ukrajinská společnost ještě nedospěla a bylo to pro nás jistým příkladem.

Jak dnes vnímá Ukrajina Česko?

Vnímání České republiky a Čechů v Ukrajině je mimořádně pozitivní. Těžko je možno jmenovat nějaké negativní rysy tohoto vnímání. Česko se u nás vnímá jako země, která stále bojovala o svá práva, za demokracii a svobodu, jak v letech 1968 a 1989, tak i později. Bez ohledu na to, že v poslední době vznikají prohlášení některých českých politiků, která se nám nemusí příliš líbit, je Česko přijímáno v Ukrajině jako přítel, partner a země, která je nám velmi blízká ze všech hledisek – historického, politického i hospodářského. Pro příklad mohu uvést události minulého roku, kdy se objevil návrh, aby jedna z kyjevských ulic byla nazvána jménem Václava Havla. Tehdy vzniklo v Kyjevě celé hnutí za tuto změnu. Podpořily ji občanské organizace i desítky tisíc lidí v sociálních sítích a internetu. Kyjevské úřady poté nazvaly jeden z kyjevských bulvárů jménem Václava Havla.

A co si myslíte naopak o vztahu Čechů k Ukrajině?

Tahle věc je složitější. Myslím, že v mnohém nepříliš pěkný image Ukrajinců v Česku vznikl na začátku devadesátých let. Tehdy byly uvnitř české společnosti položeny základy určitých stereotypů, se kterými se Češi nedokážou rozloučit dodnes. Jedná se o představu, že Ukrajinci jsou především levnou pracovní silou a že přijíždějí do Česka vykonávat ty práce, které sami Češi nechtějí nebo nemohou vykonávat. Že Ukrajinka je prostě uklízečkou a Ukrajinec zase dělníkem, převážně stavebním. Existuje něco, co bych nechtěl nazvat přímo ukrajinofóbií, ale v určitých vrstvách české společnosti vládne nepříliš příznivý postoj k Ukrajincům právě z tohoto úhlu pohledu. Možná hrála roli skutečnost, že občas nebyli Ukrajinci oblečeni příliš dobře nebo pěkně, možná nějaké jiné faktory. Pamatuji se, jak v některých televizních programech se občas nepříliš korektně žertovalo o Ukrajincích a velvyslanectví muselo na takové věci reagovat. Musíme se všichni snažit tyto stereotypy nějak odstraňovat, protože Ukrajince nepředstavují jen lidé zmíněných oborů, ale také mnoho vědců, lékařů, právníků a podnikatelů, kteří jsou velkým přínosem pro českou ekonomiku a pro rozkvět Česka. Obdobně lidé, kteří sem ve 20. a 30. letech utekli z Ukrajiny před sovětskou mocí, přispěli k tomu, že Československo bylo tehdy jednou z nejrozvinutějších zemí Evropy.  Dnes i lidé, kteří se k Ukrajincům nestaví příznivě, musí uznat, že bez Ukrajinců by v devadesátých letech a později Česká republika jen těžko mohla dosáhnout příslušné míry hospodářského rozvoje, např. v oblasti stavebnictví. Tohle mi v rozhovorech říkalo opravdu mnoho Čechů.

Jak z tohoto hlediska hodnotit dnešní situaci?

Přece jen se mi zdá, že v poslední době se situace začala měnit. Bylo to už nějaký čas před Majdanem, ale zvláště po něm, kdy Češi pochopili, že Ukrajinci dokážou stejně jako demokratické země Evropy bojovat za svá práva. Ukázalo se, že nám nejsou cizí tytéž hodnoty i lidská práva, které vyznávají Češi a jiné národy. Myslím, že naším úkolem je podporovat tendenci, aby Česko posuzovalo Ukrajince z jiného hlediska, než na které si zvyklo v 90. letech – jako kulturní a kreativní národ hlubokou a svébytnou historií a kulturou, který má co ukázat Evropě, zvláště teď po Majdanu

A jaký je stav znalostí či povědomí Ukrajinců o České republice?

Obecně lze říci, že znalosti většiny lidí jsou povrchní. Ukrajinci snad vědí něco víc o Češích než Češi o Ukrajině, ale jen, pokud mluvíme o odbornících, historicích a filolozích, kteří se zabývají těmito otázkami podrobněji. Jinak existují znalosti zase na úrovni určitých stereotypů, které mají původ ještě v dobách Sovětského svazu. Co vědí Ukrajinci o Češích? To, že máte snad nejlepší piva v Evropě, vědí všichni nejen v Ukrajině, ale i v mnoha jiných zemích. Všichni také vědí o českém broušeném skle. Všichni vědí, že v Čechách jsou Karlovy Vary, kde naši někdejší komunističtí bossové mohli kdysi odpočívat – pro ostatní bylo něco takového nedosažitelné. Všichni také vědí, že české mužstvo patří k nejlepším v ledním hokeji. No a Václav Havel, to je také známá osobnost. U nás znají ještě Švejka jako literárního hrdinu – už proto, že je těsně spjat s Ukrajinou. Sám Hašek psal Švejka do značné míry v Kyjevě, připomíná to tam pamětní deska. Takže na úrovni stereotypů znají Ukrajinci Česko dost, ale do hloubky velmi málo. Také současnou českou literaturu znají v Ukrajině podle mého názoru nedostatečně, ačkoli v poslední době se překládá intenzivněji.

A znalosti o Ukrajině a Ukrajincích v Česku?

Je to opět jen na úrovni určitých stereotypů. V poslední době jde o Majdan a o ukrajinsko-ruskou válku. Mám-li hovořit o starších věcech, pak se jedná o Černobyl, v případě určité skupiny české společnosti pak o Podkarpatskou Rus, jak to území zde nazýváte, pro nás je to Zakarpatská oblast, nebo o Mykolu Šuhaje. Když se mluví o Ukrajině, vznikají u Čechů právě tyto asociace. Pokud jde o ukrajinskou literaturu, o té se v Česku ví bohužel velice málo, stejně jako o ukrajinské kultuře.

Co se s tím dá dělat?

Myslím si, že musí být vyvinuto dvoustranné úsilí, aby se víc dozvídali Ukrajinci o Češích i Češi o Ukrajincích. My bychom měli pomoci v tom, aby se Češi dozvídali o kultuře a literatuře Ukrajiny ne v rovině oněch stereotypů, ale aby se dostali na úroveň hlubších znalostí. Historicky si byly obě země velmi blízké a historické cesty a osudy obou národů se velmi těsně proplétaly. Mluvil jsem už o ukrajinské emigraci 20. a 30. let v Československu. O té ví česká vědecká elita, ale běžní lidé jen velice málo. Myslím, že by mělo být společným úkolem vědecké inteligence Česka a Ukrajiny rozšiřování takových znalostí, protože se jednalo o důležitou etapa spolužití Ukrajinců a Čechů v rámci demokratické první republiky, která pomohla projevit se široké plejádě ukrajinské inteligence. Na díle a odkazu těchto vědců je dnes v mnohém založena současná ukrajinská věda. Totéž platí o významu Ukrajiny v českých dějinách. Víme, že se československé legie fakticky formovaly na území dnešní Ukrajiny a několik československých prezidentů Ukrajinu navštívilo, např. Masaryk i Beneš. Tehdy se na území dnešní Ukrajiny formovaly základy československého státu. Vždyť i bitva u Zborova se uskutečnila na území Ukrajiny. Proto myslím, že se musíme těmito věcmi zabývat a vyprávět o nich mladé generaci.

Co pro to uděláte jako diplomat vy a velvyslanectví?

Především budeme podporovat všechny zajímavé myšlenky a projekty, které se formují mezi Ukrajinci a Čechy co do spolupráce mezi oběma zeměmi. Takových zajímavých projektů existuje velmi mnoho, je jen třeba správně je podpořit.  My to dělat budeme. I samotné velvyslanectví bude podobné projekty iniciovat. Máme jich už v plánu několik. Předem bych o nich nechtěl mluvit, ale budeme hledat finanční i organizační podporu v Ukrajině i tady v Česku, abychom ukázali Ukrajinu z hlediska současné kultury. Budeme se také snažit ukazovat v pravdivém světle události, které se dnes odehrávají na východě Ukrajiny, tedy válku, ruskou agresi a náš odpor proti ní. Česká společnost dostává často hodně pokřivené informace z různých ruských propagandistických webových stránek a médií nebo ze zdrojů, které pracují ve službách ruské propagandy. Představy o tom, co se v Ukrajině opravdu odehrává, jsou proto vzdálené skutečnosti. Proto i v případě, že budeme realizovat nějaké kulturní projekty, třeba výstavy fotografií nebo různé jiné akce, budeme se snažit věnovat je nějakým způsobem pravdivému vysvětlování nynějších událostí v Ukrajině.

Dá se vůbec nějak zabránit vlivu propagandy?

Lidé, kteří nás podporují a jsou odolní vůči ruské propagandě, jsou našimi spojenci. Mluvit je ale třeba se všemi, i s lidmi, kteří jsou vědomě nebo snad nevědomě oběťmi ruské propagandy. Ti mají být hlavním adresátem našich snah. Mé stanovisko je takové, že se budu snažit mluvit buď přímo, nebo prostřednictvím médií, s takovýmito lidmi v potřebném rozsahu. Budu maximálně otevřený českým médiím, abych do nich vnášel správně formulované signály. Trochu mne zneklidňuje, jak i někteří lidé, kteří se zdají být našimi příznivci, reagují na konstatování, že Rusko okupovalo část Ukrajiny, že proti ní vede válku, že ruská vojska se nacházejí na území Ukrajiny. Tito lidé říkají: „Snad by se o tom nemělo mluvit, aby se nevyvolalo nějaké nedorozumění s částí české společnosti. Mohlo by to vyvolat určité protesty, pojďme ty věci říkat nějak jemněji!“ Musí se ale přece mluvit na rovinu. Zdá se mi, že správnou cestou je nazývat věci jejich jmény, což se snažím dělat. Jde-li o ruskou agresi, je třeba ji tak pojmenovat, jde-li o okupaci, je třeba ji tak nazývat, jde-li o propagandu, máme o tom přímo mluvit. Takto máme pomáhat české společnosti v nalezení správné terminologie spojené s touto problematikou. Nesmíme zaměňovat skutečnost formulacemi o jakýchsi separatistech, kteří bojují na východě Ukrajiny, o občanské válce, aniž by bylo jasno, o jakou válku to vlastně jde a tak podobně. Takový postup společnost mate a znemožňuje pochopit, co se na východě Ukrajiny opravdu odehrává. V tomto smyslu se velice spoléhám na naše příznivce, na ty, kdo nás podporují v rámci české společnosti, na ukrajinskou diasporu i na české žurnalisty, že budou postupně opouštět praxi, kterou lze vyjádřit slovy „neprovokujte Rusko, protože se na nás urazí“. Ukrajina se nyní nachází v situaci, kdy už nemáme zapotřebí myslet na to, že se někdo urazí, ale kdy musíme myslet na to, jak ubránit náš stát. A tady se velice spoléháme na podporu všech našich partnerů.

Myslíte, že bude možné vytvoření nějakého kulturního centra, které by bylo schopno pracovat ve velkém formátu?

Idea vytvoření instituce podobné Českým centrům, Francouzskému institutu nebo Goethe-Institutu je dnes v Ukrajině velmi aktuální. Fakticky je koncepce vzniku Ukrajinského institutu hotová. Doufám, že už koncem tohoto roku tato idea a koncepce se začne konkrétně realizovat. Jsem velmi rád, že díky mému naléhání byla Praha zařazena mezi místa, kde má být filiálka Ukrajinského institutu otevřena nejdříve.  Mluvil jsem o tom s ministrem zahraničí i ministrem kultury a zdá se mi, že jsem byl vyslyšen. Praha má být v této věci mezi prvními – je to srdce Evropy. Česko je také zemí, kde existovala v minulosti nejaktivnější a početně největší ukrajinská diaspora a kde existuje jedna z největších ukrajinských diaspor i dnes. Proto doufám, že idea otevření Ukrajinského institutu v Praze nabude brzy reálných obrysů. Jen bych se chtěl vyhnout určité euforii: nepůjde o žádnou velkou budovu, kterou by Ukrajina koupila a kde by se vše odehrávalo. To je bohužel aspoň v první etapě nemožné.  Pro začátek bude stanoven minimálně jeden pracovní, ředitel centra vybraný v rámci konkursu. Ten bude realizovat určité projekty ukrajinsko-české kulturní spolupráce v zájmu prezentace Ukrajiny v Česku – kulturní, literární či jiné. Fakticky stejně pracují také všechna jiná centra. Např. České centrum v Kyjevě realizuje různé významné projekty na základě státního i sponzorského financování. Stejně budeme pracovat i my. Bude existovat přehled prioritních projektů, které by měly být do jisté míry globální a které by tady v Česku získaly velký ohlas.

Co by to konkrétně mohlo být?

Snem, který se budu snažit realizovat, je výstava prací ukrajinské umělkyně Marie Pryjmačenko v Národní galerii nebo jinde. Jsou to práce světové úrovně. Nedávno byly předvedeny na výstavě v kyjevském Uměleckém arzenálu a ta měla opravdu velký ohlas v ukrajinské společnosti.  Myslím, že kdyby se dala přivézt taková výstava do ČR, mohla by patřit k vůbec nejdůležitějším kulturním projektům, uskutečnitelným tady v Česku. Myslím, že činnost Ukrajinského institutu by měla být soustředěna právě na takovéto velké, déle trvající projekty, asi dva až čtyři ročně, které by byly schopny dosáhnout velkého ohlasu v české společnosti a ukázaly Ukrajinu jinak než dříve. Byli jsme zvyklí, že sem přijel nějaký menší folklórní soubor, poslechli si ho jen Ukrajinci, a tím vše skončilo. Jde o to, aby napříště tvořili většinu návštěvníků těchto projektů právě Češi. Musíme upouštět od akcí, které dělají Ukrajinci pro zdejší Ukrajince a soustřeďovat se naopak na akce, které organizuje Ukrajina pro Čechy. To je to, co tu zatím schází, a to má být základní koncepce. Akce, které konají Ukrajinci pro sebe samé, se samozřejmě musí konat také. Ukrajinci mají určité kulturní a národní potřeby a velvyslanectví jim bude pomáhat je realizovat.

Jak se stavíte k různosti názorů českých politiků na Ukrajinu?

Já i velvyslanectví Ukrajiny budeme jistě pozorně sledovat debaty a kampaň před parlamentními i prezidentskými volbami. Budeme si na vše dělat určité závěry, ale v žádném případě se nechceme nijak vměšovat do předvolebního procesu. Budeme komunikovat se všemi stranami a kandidáty, tedy i se stranami, které dnes nepříliš adekvátně hodnotí situaci v Ukrajině. Pokusíme se jim vysvětlit, jak se ve skutečnosti rozvíjí situace v Ukrajině. Žádné hodnocení stran ani kandidátů ode mne ale neuslyšíte, protože to mým úkolem není. Já mám pozorovat předvolební dění a adekvátně předávat informace do svého hlavního města.

Co byste chtěl udělat jako první a největší počin své diplomatické činnosti v ČR?

Je těžké říci, co bude tím prvním krokem. Má to být několik projektů, které dokážou ukázat české společnosti Ukrajinu z trochu jiné strany, než si ji zvykla vidět – po stránce kulturní, informační, z hlediska pravdy o válce s Ruskem. Mají to být opravdu kreativní projekty, které dají české společnosti možnost podívat se nově na Ukrajinu, její kulturu, literaturu, umění atd. Nebudeme předbíhat. Nechci teď mluvit o tom, co a kdy bude realizováno. Existují určité okolnosti, které nám možná nedovolí realizovat vše tak rychle, jak bychom chtěli. Zdá se mi ale, že je důležité ukázat české společnosti roli těch Ukrajinců z tvůrčí a vědecké ukrajinské inteligence, kteří už po léta žijí a pracují tady v Česku. Jsou to vědci, lékaři, umělci, divadelníci, tanečníci, právníci a mnozí další. Vím, že takových lidí je tady poměrně hodně. Byl bych rád, kdybychom se s nimi všemi sešli tady na velvyslanectví.  Postupně bychom chtěli ukázat české společnosti roli těchto úspěšných lidí, kteří se zasloužili o českou vědu a ekonomiku. Vždyť i oni jsou Ukrajinci, nejen ti, kteří pracují někde na stavbách, dělají svou práci a dělají ji dobře. Ne všichni Češi možná vědí, že lékař, ke kterému chodí, je Ukrajinec nebo že určitý biochemik nebo fyzik je Ukrajinec. Musíme na to upozorňovat. Bylo by možné uspořádat také koncert ukrajinských zpěváků a hudebníků, kteří tady v Česku pracují v divadlech, abychom je ukázali ne každého zvlášť, ale všechny najednou. Je třeba, aby předvedli své mistrovství a ukázali, že zde působí mnoho ukrajinských umělců vysoké úrovně. Možná, že právě tohle bude první krok. Nevím sice, kdy a jak se nám to podaří, ale letos snad ano.

Jaký byste poslal vzkaz Čechům?

Myslím, že takové poselství by mělo shrnovat vše, o čem jsme tu spolu mluvili. Ukrajina má velkou, starou kulturu s hlubokými kořeny. Má velmi kreativní moderní kulturu, kterou by Češi měli zkoumat víc zblízka. Chtěl bych vyzvat českou společnost, aby se pokusila dívat se na Ukrajinu ne prizmatem určitých minulých stereotypů, které byly založeny před padesáti či šedesáti lety, nebo třeba až před dvaceti lety, ale prizmatem současným. Tedy prizmatem boje, který dnes Ukrajina vede o svou svobodu a nezávislost. Vždyť tento boj je blízký boji, který vždy vedli Češi za vlastní svobodu a nezávislost. Čechy, kteří se v současnosti rozhodují o tom, jak se mají stavět k událostem v Ukrajině, bych chtěl vyzvat, aby přitom vzpomínali na to, jaký boj museli vést oni sami o to, aby mohli být demokratickým a nezávislým státem. Chci jim vzkázat, že jejich podporu dnes Ukrajina velice potřebuje. Ukrajina dnes opravdu potřebuje podporu jako nikdy dříve. Samozřejmě ji očekáváme od tak blízkého a přátelského národa, kterým jsou pro nás Češi.

Děkujeme za rozhovor.

Rozhovor připravili Bohdan Zilynskyj a Dag Jeger

фото Радо Свобода

Leave a Reply